„Méně zalévání konvičkou“

Flossbach von Storch je největší nezávislý správce aktiv v Německu se sídlem v Kolíně nad Rýnem. Společnost má více než 300 zaměstnanců a spravuje aktiva v celkové hodnotě přes 80 miliard eur. V listopadu 2023 hostila tato instituce poskytující finanční služby vrcholné setkání, kterého se zúčastnil i Axel Vollmann. Tématem panelové diskuse s bývalým prezidentem Bundesbanky Prof. Dr. Axelem Weberem a politikem Wolfgangem Bosbachem byla mimo jiné inflace, nedostatek kvalifikovaných pracovníků a politika v Berlíně. Kromě jiného byl dotázán i na téma „Německo jako místo k podnikání“.

Střední podniky jsou považovány za páteř německého hospodářství. Avšak přechod na elektromobily, nedostatek kvalifikovaných pracovních sil a vysoké náklady na energie způsobují mnoha dodavatelům automobilového průmyslu problémy. Podnikatel Axel Vollmann o Německu jako místě pro podnikání.

Pane Vollmanne, již více než 30 let jste zodpovědný za koncern Vollmann. Mohl byste krátce Vaši společnost představit?

Velice rád. Jsme rodinná firma třetí generace. To znamená, že já jsem třetí generace, a s manželkou máme velkou radost, že i obě naše dcery se rozhodly převzít odpovědnost. Můj dědeček a jeho bratr založili firmu v roce 1911 a vyráběli objímky pro Edisonovy žárovky.
Společnost pak překonala několik krizí a dvě světové války. Po druhé světové válce obnovil můj otec s několika zaměstnanci výrobu a zavedl moderní výrobní postupy. V roce 1985 jsem nastoupil do firmy a o několik let později na mne rodina převedla výhradní odpovědnost. Až do roku 2005 jsem společnost s tehdejšími 350 zaměstnanci úspěšně rozvíjel jako dodavatele osvětlovací techniky, abych si tehdy uvědomil, že globalizace, zejména se silou Číny, nám nedává šanci na dlouhodobé přežití. Jako jediný společník (později s našimi dcerami) jsem se pak rozhodl změnit odvětví díky cíleným akvizicím, a tak jsme využili našich zkušeností sériové výroby plastových a kovových dílů a vstoupili jsme do automobilového průmyslu. Dnes – ani ne o 20 let později – se díly a konstrukční celky z našich závodů nacházejí téměř v každém sériově vyráběném vozidle.

Zejména výrobci automobilů jsou tvrdě zasaženi přechodem na obnovitelnou energii. Technologie pohonu se bude muset během několika let zcela změnit. Jak obtížné to bude pro vás a pro Německo jako místo podnikání?

Automobilový průmysl se nachází ve velice těžké fázi transformace. A pro nás, jako průmyslovou zemi, je to naše nejdůležitější odvětví. Navíc je to nesmírně konkurenční odvětví. A k tomu ještě nadměrná regulace. Mnoho podniků s obratem řádově ve výši 10, 20 milionů eur nám říká, že už to všechno nezvládají. Proto takové společnosti sdružujeme nebo je převezmeme a propojíme pod centrální správu, která u nás pracuje velmi efektivně. Můžeme tak společně dosáhnout zvýšení produktivity a přinést ji našim zákazníkům. Nemohu k nim přece přijít s vyššími cenami, ale musím se pohybovat ve stanovených mezích. Vývoj nebude asi dobrý ani zdravý. Ale v důsledku je to pravděpodobně cesta vpřed: Stále více menších firem padne a ty větší dál porostou.

Vaše společnost se velmi silně rozrostla. V roce 2019 jste s přibližně 800 zaměstnanci dosáhli obratu kolem 150 milionů eur. Nyní jste na 400 milionech eur s téměř 2 000 zaměstnanci. A to i navzdory krizi způsobené koronavirem. Jak to probíhalo u vás? Pomohl stát?

V určité míře to tak lze říct. Během pandemie velmi rychle poskytla peníze nejprve banka Kreditanstalt für Wiederaufbau (KfW) na obnovení ekonomiky a my jsme obdrželi 22,5 milionu eur s dvouprocentním úrokem. Peníze obstarala naše domácí banka. Myslím, že i v těžkých dobách se lze s bankami dohodnout na velmi výhodných podmínkách.

Proč byly peníze v této fázi pro vás tak důležité?

Mnoho firem v našem oboru je silně pod tlakem. A proto jsme v letech 2020 a 2021, během 18 měsíců, koupili tři firmy s šesti závody ve třech zemích. Tím se náš obrat zdvojnásobil na 300 milionů eur. K tomu je nutno ještě přičíst organický růst, protože jsme získali mnoho nových zakázek ve všech oblastech, ale zejména v oboru e-mobility. Ano, a abychom byli spravedliví, je nutno samozřejmě také říci, že náš celkový obrat, který nyní činí 400 milionů eur, zahrnuje přibližně 60 milionů eur v důsledku inflace. Jsou to zvýšené příplatky za náklady na materiál, které jsme mohli přenést na zákazníky, ale které se také sníží, pokud náklady na materiál klesnou, jak se předpokládá pro rok 2024.

Zvýšené náklady zahrnovaly jistě i u vás náklady na energii. Koneckonců ceny elektřiny po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu prudce vzrostly. Od té doby je energie málo. Je to pro vás důležité téma?

Když došlo k prudkému nárůstu cen elektřiny, nepokrývali jsme naši spotřebu elektřinu od dodavatele s fixní cenou, ale na energetických burzách. To byla bohužel velká nevýhoda. Ročně spotřebujeme asi 20 milionů kilowatthodin elektřiny a před „energetickým šokem“ jsme platili celkem asi 20 centů. Mluvíme tedy o zhruba čtyřech milionech eur ročně za energie. V roce 2022 jsme zaplatili přibližně dvojnásobek. Bylo to obtížné a stálo nás to rezervy, ale zvládli jsme to dobře.

Jak to vypadá dnes ve srovnání s rokem 2019 – tedy před covidem-19?

V té době jsme za kilowatthodinu, právě přes energetické burzy, platili kolem tří centů za cenu práce. K tomu ještě poplatek za obnovitelné zdroje ve výši sedmi centů za kilowatthodinu plus poplatek za připojení k síti a daň z elektřiny, takže výsledná částka byla zmíněných 20 centů. Dnes platíme za elektřinu jedenáct centů, což je tedy téměř čtyřnásobek. Ale už není poplatek za obnovitelné zdroje, takže sečteno a podtrženo jsme na ceně, kterou jsem zmínil dříve. Pro nás je současný stav zcela v pořádku.

V současné době však opakovaně slyšíme naříkání z průmyslu, že náklady na elektřinu jsou příliš vysoké. Od roku 2024 se má proto daň z elektřiny pro výrobní průmysl snížit o 1,5 centu na evropskou minimální úroveň. Myslíte si, že je to zbytečné?

Mohli bychom díky tomu ušetřit asi 300.000 eur ročně. Přesto by podle mne bylo lepší, kdyby se místo toho vytvořily lepší podmínky pro energeticky náročné podniky. U nich tvoří náklady na energie minimálně 10 až 15 % z obratu a již před energetickou krizí neplatily poplatek za obnovitelné zdroje. Jinde ve světě, například v USA nebo Číně, je cena pouze sedm centů – „all in“. Proto je důležité, aby Německo jako místo pro podnikání zůstalo konkurenceschopné, například pro průmysl zpracování hliníku, na výrobu plastu a ocelářský průmysl. Protože pokud by se tyto společnosti se surovinovým průmyslem přesunuly do jiné země, pak můžeme být my, jako zástupci zpracovatelského průmyslu za několik let další na řadě.

A to by znamenalo deindustrializaci – a ztrátu pracovních míst. Christiane Benner, nová předsedkyně odborového svazu IG Metall prosazuje tuto strategii: „Chceme pracovat méně, aby v práci zůstalo více lidí.“ Inspirují se tím Vaše odborové rady? S téměř 2 000 zaměstnanci máte odborové rady, je to tak?

Ano ve firmě máme v některých pobočkách odborové rady. Tradičně však nejsme vázáni kolektivními smlouvami, což bylo na východě pro naše přežití zásadní, protože produktivita tam byla téměř dvě desetiletí hluboko pod mzdovými očekáváními IG Metall. A tak děláme věci tak, jak si myslíme, že je správné. Velká loajalita našich zaměstnankyň a zaměstnanců k firmě a k naší rodině nám ukazuje, že je to přijímáno dobře. Je u nás velmi vysoká míra soudržnosti a téměř žádná fluktuace zaměstnanců. O našich možnostech a problémech vždy velmi otevřeně komunikuji s našimi zaměstnanci.

A dokážete najít dostatek kvalifikovaných pracovníků?

Přichází k nám stále skvělí zaměstnanci, kteří se u nás, doufejme, budou cítit dobře co nejdéle – včetně mladých lidí. Někteří z nich mají horší vzdělání, než jak tomu bylo dříve, ale pokud je pak odpovídajícím způsobem vyškolíme, pak to všichni společně zvládneme.

Neočekáváte tedy ze strany státu, že by v tomto ohledu něco zlepšil?

To by bylo prima. Za to by byli zřejmě všichni vděčni. Já si ale myslím, že někdy se člověk musí stáhnout do své ulity. Svět venku je šílený. Raději věříme ve vlastní síly a využíváme příležitostí, které se mohou naskytnout i v krizových dobách.

Naše hospodářská politika se v současnosti málo zaměřuje na příležitosti a faktory úspěchu. Místo toho často slýcháme pojem sociální spravedlnost. Je to chyba?

Já si tedy myslím, že bychom se na pojem sociální spravedlnost měli dívat jinak. Sociální spravedlnost se netýká jen těch, kteří dostávají od státu sociální dávky. Tuto spravedlnost dlužíme také těm, kteří pracují od rána do večera, aby tyto dávky byly vyplaceny. Vidíme však stále jen příjemce dávek, kteří jsou financováni ze spolkového rozpočtu, tedy daňovými poplatníky.

Myslíte si, že daně jsou příliš vysoké?

Vezměme nejvyšší sazbu daně. Za vlády Helmuta Kohla, tedy až do 90. let minulého století, byla daňová sazba 53 %. Dnes je nejvyšší sazba pouze 42 procent. Tehdy však do nejvyšší daňové sazby spadaly pouze příjmy, které přesahovaly dvacetinásobek průměrného platu. To by v současné době bylo něco přes 800 000 eur. Dnes se nejvyšší sazba daně z příjmu platí již z příjmu, který je vyšší než 1,4 násobek průměrného platu. Mnoho zaměstnanců, kteří u nás dostávají zvláštní příplatek a příplatek za práci přesčas, již pod toto nařízení spadá. Rozdíl mezi hrubou a čistou mzdou je proto v této příjmové skupině již příliš velký.

Zaměstnanci by tedy měli vydělávat víc?

Čistého určitě. Zejména pro mladé lidi jsou životní náklady vysoké. Na tomto místě bych rád ještě něco dodal. Konkurence o kvalifikovanou pracovní sílu, zejména o tu mladší, je tvrdá. A to mě přivádí zpět k tématu odborů. Tento princip zalévání konvičkou, tedy stejný model odměňování pro všechny, se mi nelíbí. Myslím si, že je mnohem lepší, když mohu peníze – a tím myslím především ty, co se vyplácejí navíc – cíleně vyplatit těm, kteří pracují nejvíc. Sporů v tomto smyslu se ve firmách neobávám.

Co to konkrétně znamená?

Když přijímáme nové lidi, někteří z nich vydělávají více než zaměstnanci, kteří u nás pracují již 10 nebo 20 let. A pak za mnou někdo přijde právě s tímto problémem. A já mu řeknu, že mladší kolega si také zajišťuje budoucnost a že my všichni – tedy on i já – mladé lidi potřebujeme. Tento zaměstnanec, kterému je většinou kolem padesáti let, bydlí zpravidla v bytě, za který neplatí pravděpodobně víc než šest eur za metr čtvereční, protože tam bydlí už mnoho let. Dnes však musí jeho mladý kolega za srovnatelný byt platit nejméně 8,50 eura. Navíc děti staršího zaměstnance se obvykle již osamostatnily a výdaje jsou lépe zvládnutelné. Mladší kolega musí ještě platit jesle, školku a vzdělání dítěte. A pak otázky ustanou – většinou. Ve firmě musíme koneckonců všichni táhnout za jeden provaz.

Jsme v tom všichni společně, to často slýcháme v Berlíně. Před rozpočtovou krizí bylo například rozhodnuto o zvýšení občanského příjmu, které již nelze zvrátit. Je občanský příjem pro Německo jako místo pro podnikání nevýhodou?

Zvyšuje nedostatek kvalifikované pracovní síly. Protože pro získání občanského příjmu neplatí žádné jiné podmínky než dosažení 18 let. Dávku lze snadno získat; bez titulu, vzdělání, životních zkušeností – je to tedy něco zcela jiného, než když se člověk musí ucházet o atraktivní práci. Odměňován je spánek.

Jinými slovy: Lehá si do sociální houpací sítě u nás stále více lidí?

Ne, ukládáme je tam my. Přičemž menší problém s občanským příjmem vidím u jednočlenných domácností. Když však lidé pobírají sociální dávky, platí také základní sazbu na děti, která je výrazně vyšší než státní přídavek na dítě. A tento nárok se zvyšuje s věkem dětí. Mnozí rodiče tak s rostoucím počtem dětí porovnávají své příjmy ze všech těchto sociálních dávek s tím, co jim jako domácnosti zbývá čistého příjmu plus přídavky na děti, nastoupí do zaměstnání.

Shrnul byste to tedy tak, že občanský příjem je…

… Agenda 2010 – ale obráceně.

Mnohokrát děkuji za rozhovor.